Stopy minulosti

17. dubna 2017 v 22:00 | Bezová dáma |  Bezový život
Ó, jak poetické. I když důvod, proč píšu tento článek, asi tak poeticky nezní. Napadl mě totiž když jsem bezcílně bloumala po blog.cz - hledala články, prozkoumávala zákoutí a mimo jiné jsem se také zkusila znovu přihlásit na několik z mých starých blogů. Skoro mě to až shodilo ze židle, když jsem si uvědomila, kolik jich vlastně bylo - od mého prvního RPG blogu, až po tento, tam naskákalo nejméně dvacet ještě nesmazaných a funkčních. Většina z nich ani neměla pořádný vzhled nebo obsah, ale některé byly, s prominutím, záviděníhodné. Až jsem se divila jak moc jsem se činila v minulosti - protože design jsem si vymakala za tři hodiny práce krásně a i články, "básně, kresby a další různorodé kategorie, všechno úhledně rozřazené a rozdělené, přehledné až běda - a potom jsem se podívala na trosku, kterou jsem dneska.

Mám o dost víc jizev a památek na určité chvíle, vzpomínek, co jsou spíš malé noční můry. Dřív jsem měla lehkost a čerstvou mysl, která mi ztěžkla o jen těch několik měsíců, mysl, které se psalo pokaždé jako poprvé, úhledně a hezky. A lidi si ty věci opravdu četli. Naplňovalo mě to radostí a znovu pohánělo vpřed - ... no a jsme zase tady. Podívejme se na mě teď, na prsty jen ztěžka padající na klávesy notebooku, oči unavené ze záře a okolního světa, svaly permanentně stažené ve strachu z chyb, protože to jsem já v přítomnosti.

Jenže mnoho dalších si žije ještě hůř než já - bez pořádného jídla, čisté vody a hygieny, a není jich zrovna málo. Ti všichni by mi mohli závidět teplo domova a možnosti světa, ve kterém žiju, tak si někdy říkám, možná bych si taky někdy mohla začít závidět a vážit si toho, co mám. Častokrát mi to zvedne náladu, i když deprese a záchvaty to nijak moc nezlepší, jsem ráda i za ten krátký moment štěstí. Dobře taky vím, že zdaleka nejsem sama v tom, co prožívám a možná někdo si pomoct sám nedokáže, stejně jako já před pár měsíci. Ten někdo může čekat zrovna na mou pomoc, i když o tom třeba ještě neví. Proto se musí pokračovat v cestě, pořád dopředu, ne zpátky, nepozastavovat se nad maličkostmi a víc žít než se hroutit. Tenhle proces trvá dlouho, a někdo ani nemá sílu jej dokončit, jelikož je častokrát náročnější, než ty stopy minulosti a bojové jizvy. Sebepoškozování a sebevraždy jsou většinou jen začátkem obrovského dramatu, bouřky, kterou jen tak někdo neuklidní. Minulost nechejme minulosti a žijme teď, protože někdy v budoucnu tohle bude minulost.

Wow, to bylo složité a nečekané, ale vyvinulo se to vcelku hezky. Na jaké myšlenky může člověk přijít při přihlašování se na staré blogy...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela | Web | 22. dubna 2017 v 11:49 | Reagovat

Víc žít, než se hroutit. To by se mělo dát vytesat do kamene, protože se řada lidi podle toho opravdu neřídí.
Deprese člověk má, když dělá něco jiného, než to, co touží dělat. Zvlášť když má pocit, že to, po čem touží, se v tomto světě nenachází.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama